Centrální park a fascinující budovy na jeho okraji...

Chci navštívit centrální park Alameda v Mexico City a zajímavé budovy v jeho okolí. Nejprve však směřuji na koloniální náměstí Santo Domingo. Ze Zócala se dostávám na třídu República de Brasil. Nebe je bez mráčku. 

X+Park Alameda: Palacio de la Bellas Artes a Torre Latinoamericana(Latinskoamerická věž) v Mexico City (Tomáš Ouředník)

Slunce hřeje. Ovšem v dopravní tepně se tvoří kolony aut. Navíc ještě k tomu na chodnících obou stran vozovky stojí v cestě stánky prodejců. Ulice je tak obtížně průchodná. Občas jsem nucen jít po chodníku. Chvílemi pak kličkuji mezi v zácpě stojícími automobily. Cítím nepříjemné výfukové plyny. Po několika minutách chůze se ocitám konečně u cíle.

Pouliční tiskárny a písaři v akci

Uprostřed náměstí Santo Domingo tryská voda z kašny. Téměř na celé ploše se nachází stánky se zbožím. Okolo prostranství stojí budovy z 18. století. Mě však nepřivádí ani touha po nakupování, ani obdiv ke stavbám z předešlých století, ale zcela něco odlišného. Na koloniálním náměstí Santo Domingo a v jeho těsné blízkosti by se totiž měla nacházet vyhlášená tiskařská oblast a pouliční písaři!

Na jedné straně náměstí spatřuji budovu s podloubím. Před arkádou vyčnívají budky, ve kterých právě pracují tiskaři na starých ručních lisech. Na stěnách skromných pracoven obdivuji výsledky jejich práce. Prohlížím si přitažlivé vizitky, pozvánky a přání. Pořád však pátrám po pouličních písařích. Koukám se ještě více kolem sebe.

Písaři nejsou kupodivu daleko. Celou dobu totiž sedí u stolků za psacími stroji ukryti v samotném šeru podloubí. Pozoruji písaře pracujícího podle požadavků jednotlivce. Opodál naopak sleduji písařku jak cosi píše tentokráte pro početnou rodinu. Hlavní funkcí všech úředníků bez rozdílu je přepsat jednoduché zprávy do bohatého jazyka, který je nutnou součástí veškeré obchodní korespondence ve španělštině. Novodobí úřednicí pokračují v dlouholeté tradici zdejších písařů. Umí údajně přepsat všechno od milostných dopisů až po diplomové práce!

I v bočních uličkách náražím na tiskařské výrobny, ve kterých mě opět fascinuje, podobně jako před chvílí na náměstí, nabízený sortiment. Od dnešního dne už jednoduše vím, že pokud potřebují obyvatelé Mexico City vytvořit originální pozvánku, či na psacím stroji přepsat jakýkoliv text, vyrážejí právě do zmiňovaných míst vzdálených čtyři bloky od Zócala!Kvůli snadnější orientaci se raději vracím zpět na zmiňované ústřední náměstí.

Komik u Casa de los Azulejos

Odtud tentokráte vyrážím po ulici F.I.Madero. Procházím kolem starých aristokratických paláců. Téměř na konci dlouhé ulice stojí zajímavý dům ze 16.století Casa de los Azulejos. Nejprve obdivuji vnější stěny starobylého domu, které jsou kompletně obloženy modrými a bílými kachličkami dovezenými přímo z Puebly. V objektu se nachází obchodní dům Sanborn´s. Uvnitř objevuji restauraci na zaskleném dvorku. Při chůzi po podlaze už zase pociťuji náklon! Je to jen další budova, která má problémy se statikou vyplývající z měkkého jezerního podloží.

Hlavním skvostem domu by měl být ohromný murál od Orozka, který by si měl nacházet někde u schodiště. Právě jmenovaný autor patřil do Velké trojky umělců, kteří se zasloužili, že se mexické umění dostalo na světovou scénu. Chvíli tápu než se ocitám u schodů. Kráčím po nich nahoru. Stupně schodů jsou z důvodu náklonu celé stavby opět rapidně našikmo! Na stěně před sebou konečně spatřuji barevnou Orozkovu kresbu. 

Za moment vycházím zpět na ulici. Vidím zajímavého člověka, který stojí na dřevěné bedýnce! Nejprve jej sleduji z povzdálí. Je netradičně oblečen a legračně namalován. Vypozoroval jsem, že na povel kolemjdoucích se všemožně hýbe. Ale nedělá to zcela zadarmo. Jdu až přímo k němu. Házím mu drobné a čekám, jak za ně své tělo rozpohybuje. Dělá pár gest a poskoků. A opět čeká na přísun peněz! Já už však směřuji k blízkému mrakodrapu.

Hodinový výhled z Latinskoamerické věže

Za pár vteřin se už dostávám na chodník přímo k věžáku. Velký nápis nad vchodem informuje, že mrakodrap se jmenuje Torre Latinoamericana (Latinskoamerická věž). Ještě více zvedám hlavu a koukám se až na samotný vršek budovy, který mám právě v plánu navštívit. Vcházím dovnitř. Jak zjišťuji, tak stavba byla dokončena v roce 1956. Nápad navštívit vrchol mrakodrapu, který byl až do nedávné doby nejvyšší budovou nejen v Mexiku, ale i v celé Latinské Americe, dostalo dnes i mnoho dalších turistů. A tak musím čekat několik minut ve frontě.

Po zaplacení vstupného mě výtah vyváží do 37.patra, kde musím vystoupit, protože dál se pokračuje druhým výtahem. Na chodbě u výtahu je umístěná tabulka, která hovoří o tom, že se jedná o jednu z nejvyšších budov na světě, která vydržela silné zemětřesení v roce 1985. Jak se později dozvídám, tak princip je v těžkých základech, které v případě zemětřesení poskakují na měkkém podloží a udržují tak celou budovu vzpřímenou.

Za moment už nastupuji do výtahu, který mě dováží až do 42.poschodí, kde se nachází el Mirador, což je zasklená vyhlídková terasa s kavárnou. Nacházím se ve výšce úctyhodných 139 metrů! Nejprve obcházím prostor ze všech stran. Turisté se však všude tlačí k oknům, protože každý chce vidět co nejvíce. Chvíli tak čekám na volné místo. Nacházím i teleskopy na mince. Já mám však v batohu pro jistotu vlastní dalekohled.

Veškerá zastavěná plocha je protkána různě širokými ulicemi. Spatřuji náměstí Zócalo. Kochám se i nádhernými výhledy na okolní hory. Z opačné strany vyhlídky se těším pohledem na hezký bílý palác. Přímo za ním se rozkládá velká zelená plocha ústředního parku. Lidé vypadají z výšky jako nedůležití mravenci pohybující se různými směry. Téměř po hodině strávené pozorováním a fotografováním se vracím zase zpátky na chodník.

Čech v Palacio de la Bellas Artes

Odtud jdu už našikmo přes ulici ke světlé budově, kterou jsem si prohlížel z výšky. Palacio de la Bellas Artes, tak zní název unikátní stavby ve stylu Art-Deco. Stavba byla vyprojektována italským architektem A.Boarim během diktatury v roce 1901. Postavena byla v grandiózním stylu z bílého mramoru, který byl dovezen přímo z Itálie. Stavební práce byly dokončeny až v roce 1934. Mezitím se tak na stavbě vystřídalo několik architektů.

Vcházím do vstupní haly, ve které se nacházejí obchody se suvenýry a uměleckou literaturou. V přízemí je i restaurace. Pokračuji dál po nádherných schodech. Mým hlavním cílem je shlédnutí murálů od dříve zmiňovaných světově uznávaných autorů Rivery a Orozka, tak také od dalších respektovaných mexických malířů Tamaya a Siqueirose. Kolem celého středového prostoru prvního a druhého patra jsou umístěny povětšinou nádherně barevná díla od jmenovaných malířů. Jde o obrazy jak menších rozměrů, tak i o rozměrnější malby.

V nejvyšším třetím poschodí, kde se konají architektonické výstavy, spatřuji maketu nejvyšší budovy Latinské Ameriky, Torre Mayor, která měří úctyhodných 225 metrů! V hlavě mi rázem vzniká myšlenka najít v Mexico City zmíněný mrakodrap, prohlédnout si ho, či v lepším případě dokonce vystoupit na jeho samotný vrchol!

Část budovy Palacio de la Bellas Artes tvoří divadelní prostory. Národní umělecký institut má zásluhu na tom, že se v těchto místech konají důležitá představení vážné hudby, opery a tance. Mám štěstí, že má hostitelská rodina shání lístek na jedno představení. A tak mohu obdivovat nejen uměleckou dovednost vystupujících, ale i jinak bez vstupenky nepřístupný interiér vyzdobený detailními mozaikami a hlavně také strop z barevného skla.

V rozlehlé budově Palacio de la Bellas Artes se nachází i prostory, kde se konají především dočasné výstavy známých a uznávaných světových umělců. Najednou spatřuji informační tabuli zvoucí na fotografickou výstavu Josefa Koudelky! Jméno se mi zdá hodně zčeštělé, a tak se jdu ze zvědavosti na vlastní oči přesvědčit. Vítězoslavně zjišťuji, že jde opravdu o českého autora žijícího v zahraničí! Neváhám a spěchám do expozic. Vystavované snímky českého emigranta jsou rozděleny podle určitých témat. Fotografie zachycují období roku 1968, jiné mapují život Romů, a hodně snímků přibližuje Evropu. Výstava je doprovozena videoprojekcemi.

Jsem mile překvapen, že v takto prestižních výstavních prostorách v hlavním městě dostává právě velký prostor původem český autor! Později se dozvídám, že Josef  Koudelka je v tuto chvíli jediný Čech, který je členem mezinárodní fotografické asociace. Konečně mi zbývá čas na návštěvu hlavního parku, který se rozkládá nedaleko paláce.

Život v Alameda Central

Když poprvé slyším oficiální jméno parku, Alameda Central, okamžitě jej překřtívám na Central park. Park Alameda dostal jméno od slova alamos (topoly). Předtím tady byly totiž vysazeny právě topoly. Park byl založen již v roce 1592. Původně byl aztéckým tržištěm. Později tu inkvizice upalovala své oběti! Získávám informace, že oblast byla jedním z nejhůře postižených míst v hlavním městě při už zmiňovaném zemětřesení v roce 1985.

Nedaleko od okraje parku nějaký muž vybaven megafonem usiluje o pozornost kolemjdoucích. Stojí v kruhu namalovaném křídou a hlasitě o něčem hovoří. Kolem sebe má položené potraviny. Had lezoucí po zemi mu pomáhá přitáhnout pozornost! Místní lidi to očividně zajímá. Zvědavci se zastavují. Zvídavý jsem i já, i když mu moc nerozumím. Na závěr prodává nějaký zázračný krém. Dochází mi, že jde o lidového léčitele. Vedle zase nabízí pouliční malíř vytvoření portrétu či karikatury na počkání. Nechybí ani stánek prodavače novin a časopisů.

Poblíž si na své živobytí vydělává pro změnu čistič bot. Právě se snaží naleštit obuv jednomu z elegantně oblečených pánů, který využívá dlouhé chvíle a listuje novinami. Najednou mě oslovují dvě mladé dívky, které tuší, že jsem cizinec. Ptají se mě anglicky na několik otázek. Oponuji, že chci komunikovat španělsky, abych si řeč lépe procvičil. Nakonec se tedy bavíme španělsko-anglicky. Dozvídám se, že potřebují získat odpovědi na řadu otázek pro školní výzkum. A k tomu potřebují především cizince. Chvíli se s nimi proto za chůze bavím.

V parku pak již sám narážím na různě velké fontány, ze kterých tryská voda. Kolem fontán umístěných vcelku pravidelně po celém parku jsou místa k sezení. Vyšší koncentrace návštěvníků přitahuje i obchodníky. U stánků s občerstvením se nacházejí slunečníky a sedačky vyzívající k posezení u jídla. V objemných plechových lavorech čekají mezi velkými kusy ledu na žízeň turistů láhve a plechovky s limonádou či obyčejnou vodou.

Náražím na různé vrstvy společnosti: na úředníky z kanceláří, studenty a důchodce. Rozpoznávám i na trávě polehávající bezdomovce. Na pořádek v parku však dohlíží všudypřítomní policisté, kteří se pohybují po rozsáhlé ploše parku na čtyřkolkách či na koních s typickými sombrery na hlavách!

Potřebuji si odpočinout. Sedám si tak na lavičku. Najednou vidím dvě turistky jak se dávají do hovoru se strážníky. Zničehonic usedá jedna z nich na hřbet koně a krátce se projíždí! Přibližuji se k nim a ptám se odkud pocházejí. Jde o dvě Němky, které jak je vidět obstojně ovládají španělštinu. Na okraji parku spatřuji náklaďák s dlouhým přívěsem, který slouží k přepravě policejních koní. V parku Alameda je vyšší koncentrace odpočívajících cizinců. Setkávám se a krátce hovořím s turisty pocházejícími až z Austrálie, Izraele či Japonska.

Na jiném okraji parku předvádí umělec pozoruhodnou práci s barvami. Ze spreje stříká různě barevné odstíny. Před zraky turistů pak vytváří za pomoci šablon zajímavé kresby. Kolem delších stran parku se nacházejí dvě důležité tepny Avenida Hidalgo a Avenida Juárez. Dozvídám se, že když po jedné z nich půjdu směrem ke stanici metra Hidalgo, dostanu se k široké Paseo de la Reforma, což je jedna z nejdůležitějších ulic mexické metropole…

Jak jsem viděl Mexiko aneb tři měsíce v Mexico City a okolí