Jak jsem viděl druhé největší náměstí na světě...

Je pozdní odpoledne a my máme namířeno na centrální náměstí nesoucí název Zócalo. Pilar se mě snaží zasvěcovat do zdejších dopravních zákonitostí. V dalších dnech bych se totiž měl už přemisťovat městskou dopravou zcela sám. 

Nejprve dojíždíme malým autobusem k metru. Odtud se podzemní dráhou dostáváme do stanice metra, která se jmenuje stejně jako hlavní náměstí. Ve stanici Zócalo vystupujeme. A začínáme se proplétat mezi lidmi. Hned tak na vlastní kůži pociťuji zalidněnost mnohamiliónové mexické metropole. Ústřední náměstí v Mexico City je dokonce ohromnou rozlohou druhé největší na světe po moskevském Rudém!

Náměstí se zcela běžným jménem

Najednou před sebou vidím v útrobách podzemky maketu. Nebojácně pořizuji úvodní fotografie. Podle vzhledu modelu mi dochází, že na prvních snímcích zachycuji zřejmě zmenšeninu ústředního náměstí. Chovej se opatrněji! Zvyšuje na mě v té chvíli nepochopitelně má průvodkyně hlas. Není úplně nejšťastnější ukazovat před lidmi drahý fotoaparát. A ještě k tomu se v metru navíc nesmí vůbec fotit!

Za pár okamžiků už vystupujeme po schodech. Nahoře se rozhlížím kolem dokola. Spatřuji veliké prostranství hlavního náměstí, které se oficiálně nazývá Plaza de la Constitución! Mezi lidmi je však známe spíše jako Zócalo. Nejvíc ze všeho mě uprostřed plochy zaujímá mexická vlajka neskutečných rozměrů, která plápolá na vysokém stožáru! Obdivuji i výrazné stavby v okolí. Společně s kamarádkou se vydávám na obhlídku náměstí.

Dozvídám se, že náměstí bylo postaveno Španěly přímo na místě, kde se nalézalo zničené obřadní místo mocného aztéckého města Tenochtitlán! Evropští dobyvatelé zničili část chrámů, aby použili materiál na vlastní stavby.

I když je ústřední náměstí hlavního města druhé největší na světe po moskevském Rudém, Zócalo je však název pro téměř každé náměstí v Mexiku. Výraz v překladu doslova znamená sokl, podstavec. Pojmenování pochází ze čtyřicátých let 19.století, kdy chtěl na ploše prezident Santa Anna postavit památník nezávislosti. Plán se nezdařil! Byl zde umístěn jen podstavec, který byl odtud později odstraněn.

Pomalu se stmívá! Mexická kamarádka mě upozorňuje, že v noci je v ulicích relativně nebezpečno. Na detailní prohlídku náměstí tak raději kvůli bezpečnosti zapomínáme. Netrápí mě to, protože vím, že si to ještě vynahradím.

Demonstrace patří k Mexico City

V dalších dnech se konečně můžu bezstarostně poohlédnout po okolí. Na náměstí přicházím k novodobým indiánům, kteří oslavují tancem a bubnováním předkolumbovské tradice. Jsou opravdu nádherně oblečeni. Naslouchám netradiční hudbě a zároveň fotím jejich fascinující pohyby. Doprava na náměstí je v té chvíli hodně hustá. Mezi auty se proplétají i řidiči „bicitaxi“. Spatřuji i luxusní dvojpatrový autobus, který vozí turisty po městě. Na ploše náměstí naopak lidé polehávají a posedávají. Chybí totiž lavičky! Na zjištěný poznatek se táži později Pilar. Říká mi, že je to proti případnému stahování bezdomovců a taktéž kvůli bezpečnosti při pravidelných demonstracích!

Průvod demonstrujících později zažívám i na vlastní kůži! Je to pro mě nevšední zkušenost. Vše proto nebojácně fotím. Kamarádka, která mě tentokráte doprovází, má strach, aby se mi něco nestalo nebo jsem dokonce nepřišel o fotoaparát. Na stejném místě se v minulosti při jednom z nejvýraznějších projevů solidarity shromáždilo přes 100 tis. lidí! Ještě později jsem svědkem i dalších demonstrací, ale nikdy se počet protestujících naštěstí nepřiblíží rekordu. Překvapeně však zjišťuji, že se stávám otupělejším a na pravidelné lidské projevy nesouhlasu si zcela zvykám!

Další nej na Zócalu patří katedrále…

Při první noční návštěvě na Zócalu mě zaujal obrovský kostel. Tehdy jsem s Pilar však neměl čas na jeho prohlídku. Teď jej však již máme. Zjišťuji, že rozlehlý kostel je Catedral Metropolitana (Metropolitní katedrála) s přiléhajícím farním kostelem. První kostel byl na tomto místě postaven z kamenů vytržených z chrámu Huitzilopochtliho, aztéckého boha války, záhy po příchodu Španělů. Stavba katedrály tak, jak dnes vypadá byla zahájena v roce 1573. Cílem bylo vybudovat svatostánek, který by více odpovídal bohatství a postavení Mexico City. Na budově lze nalézt velké množství různých architektonických stylů. Věže pocházejí kupříkladu až z roku 1813.

Vcházíme společně dovnitř. Postupně procházíme celou katedrálou. A já přitom pociťuji zřetelný náklon podlahy! Když na to upozorňuji, tak je mi kamarádkou řečeno, že navzdory rozsáhlým pracím, které měly za cíl katedrálu stabilizovat, se kostel i mnoho dalších mohutných a starých budov pomalu ale jistě noří do mokrého a měkkého podloží, na kterém byly postaveny. Mezitím se dostáváme až k samotnému Altar de los Reyes (Oltář králů), což je velká pozlacená stěna, která byla vyrobena ze dřeva v letech 1718 až 1737. Stěna obsahuje olejomalby, které vyobrazují scény ze života evropských králů a královen. Při opouštění zajímavé stavby se dozvídám, že katedrála na Zócalu je svou ohromnou rozlohou údajně největším kostelem v Latinské Americe!

Netradiční úřad práce

U plotu za katedrálou spatřuji především muže, kteří drží cedulky, na kterých je cosi napsáno. A ještě si všímám, že mají před sebou malé podivné skříňky. Ptám se na to mé průvodkyně. Odpovídá mi, že je to zdejší pouliční úřad práce! A každý z nich má jednoduše před sebou své nářadí a na tabulce napsáno řemeslo, které ovládá. Jsem z toho trochu smutný. A ještě k tomu jsem šokován, když se dozvídám, že v Mexiku nemají lidé bez práce žádný nárok na dávky v nezaměstnanosti! Sociální systém podobný evropskému nefunguje rovněž ani v celé Střední a Jižní Americe. Život je tak pro obyvatelstvo hodně tvrdý, a zřejmě i proto mnoho lidí končí na ulici jako bezdomovci.

Rituál s obrovskou vlajkou

Na Zócalu se nachází i dominantní budova Palacio Nacional (Národní palác), jehož čelní stěna zabírá dokonce celou jednu stranu ústředního náměstí, což je více než 200 metrů. Stavba sice vypadá jako jeden celek, ale je výsledkem staletí trvajících změn, přístaveb a rekonstrukcí. Od roku 1562 byla budova oficiálním sídlem španělských místokrálů, později i mexických prezidentů republiky. Úřad prezidenta zůstal na těchto místech až do současnosti a hlava státu přednáší právě z balkónu Národního paláce obyvatelstvu své nejdůležitější projevy.

Do Národního Paláce jednoho dne vcházím přímo hlavní branou. Hradní stráž po mně požaduje nějaký doklad totožnosti, jinak mě nevpustí dovnitř. Ukazuji jej. A konečně se tak dostávám na nádvoří, na kterém stojí fontána s koníkem uprostřed. Hlavní atrakcí Národního paláce jsou ale nástěnné malby od Diega Rivery. Práce na kresbách zahájil již dnes nežijící autor v roce 1929.

Přicházím k hlavnímu schodišti Národního paláce a s úžasem nevěřícně koukám na rozsáhlé panorama pojmenované México a Través de los Siglos (Mexiko v průběhu staletí)! Malba v sobě kombinuje neuvěřitelnou bohatost detailů s dramatickými scénami a velice dobrým využitím prostoru. Murál znázorňuje mexickou historii. Diego Rivera byl pro upřesnění nejvýznamnějším členem Los Tres Grandes, což je označení pro Velkou trojku mexických umělců, kteří v první polovině 20. století uvedli mexické umění na světovou scénu. Všechny Riverovy práce jsou prý dodnes jedny z nejvýznamnějších v zemi a podle odborníků je murál Mexiko v průběhu staletí jedním z nejlepších klasickým děl autora. V poschodí kolem nádvoří nacházím i další menší barevné, avšak i přesto výrazně osobité Riverovy kresby.  

V Národním paláci navštěvuji i místnost, kterou používal Mexický parlament v letech 1845 až 1872. Ve stejných prostorách pak byla později sestavena i ústava. Z Národního paláce vychází jednotka prezidentské stráže. Doprava je zastavena! Na Zócalu začíná každodenní podvečerní rituál. Mezi početným davem zvědavých turistů tentokráte nechybím ani já. Za zvuků slavnostní hudby sleduji jak členové hradní stráže mašírují až doprostřed náměstí k vysokému stožáru, z kterého pak vojáci spouštějí obrovskou národní vlajku. Krásně složenou zástavu nakonec odnášejí do Národního paláce. Později vlajku opět vyvěšují. Tentokrát ale s mnohem menší slávou.

Odkryté ruiny v záři reflektorů

Při zahájení výkopů pro výstavbu metra došlo kousek od Zócala k velmi zajímavým zjištěním. Dělníci tehdy pod jednou z ulic objevili ohromný kamenný disk vážící asi osm tun, na kterém byla zobrazena bohyně měsíce. Archeologové pak logicky odvodili, že musel ležet u paty chrámu, a tak strhli okolní koloniální budovy a zahájili vykopávky. Nalézali i další zbytky hlavní aztécké metropole Tenochtitlánu! Vlastní archeologické práce byly zahájeny v roce 1978. Postupem času nakonec vzniklo unikátní archeologického naleziště Templo Mayor, které je nedaleko Zócala. V podvečerních hodinách kvůli hemžení prodejců a turistů nenacházím téměř vlastní vstup. Komplex je značně nepřehledný, protože bývalo zvykem postavit na konci každého 52letého cyklu nový chrám. Výsledkem tak byla celá série chrámů postavených jeden na druhém. Abych to lépe pochopil, tak hned směřuji do přilehlého muzea.

Uvnitř stejnojmenného muzea si prohlížím rekonstrukce a modely napovídající jak asi Tenochtitlán vypadal v době své největší slávy! Se zaujetím sleduji sochy, které archeologové objevili v ruinách. Obdivuji dva ohromné válečníky v orlích maskách a velké množství kamenných objektů. Část muzea je zaměřena na běžný život obyvatel. Vidím tak vycpaná zvířata, která představují živočišné druhy, s nimiž se Aztékové setkávali.

Venku si prohlížím odkryté ruiny. Uprostřed současného moderního města jde opravdu o fascinující podívanou! Ze sedmi rekonstrukcí chrámu jsou odkryty vrstvy až po druhou přestavbu. Zbylá část je hluboko pod hladinou spodní vody. Je to fascinující místo bez ohledu na to, jak těžko se v něm vyznávám. Vidím i několik různých soch, včetně nádherných hadů a stopy původních barev červené, modré a žluté, kterými byl Tenochtitlán natřen. Mezitím se setmělo a pozoruhodný komplex obdivuji v fascinující záři reflektorů umělého světla…

Jak jsem viděl Mexiko aneb tři měsíce v Mexico City a okolí